Změnit se uvnitř

Vzpomínám se  si na hodinu angličtiny v jazykové škole, kdy byla řeč o změnách vnitřních a vnějších.

Poslední dny přemýšlím o vnitřních proměnách. O tom, že bych se chtěla změnit. Chtěla bych se změnit v sobě, tam uvnitř. Vím, že se nemůžu změnit docela, ale chtěla bych se třeba míň bát. Bojím se všeho - svých chyb, toho, že mi někdo ublíží, sama sebe, bojím se dělat různé věci, projevovat se. Zjišťuju, že některé věci nedělám prostě ze strachu, že si ublížím a má to nakonec opačný efekt. Něco neudělám a ublížím si.

Změnit se zvenčí je hrozně jednoduché. Nalakovala jsem si nehty, nařasenkovala si řasy. Ano, bylo to hezké. Bylo to příjemné, ale pořád jsem to já. Smutek nezmizel, samota nezmizela.

Možná se dá zbavit samoty tak, že se jí přestanu bát. Prostě budu dělat věci sama mezi lidmi. Možná budu pořád sama, ale pořád mezi lidmi. Pořád s šancí, že se ke mně někdo přidá. A když ne, tak ne.

Připadnu si strašně odsobněná nebo co. Chci dělat tolik věcí a nakonec sedím doma ve smutku s tím, že to musím všechno dělat sama. Myslím, že ano, že je správná cesta nebát se samoty, ale bojovat s ní. Ráda bych se taky více hýbala. Bývala jsem spokojená, když jsem četla a psala. Chtěla bych to zpátky. Chtěla bych zpátky samu sebe. Dělat věci, které mě tvoří. Tvoří mou osobnost, dávají jí charakteristický nádech. Je to těžké, ale i to je cesta proti samotě. Nikdo nechce člověka bez identity. Nikdy jsem si nějak nepokládala otázky: Kdo jsem? Když jsem to udělala, odpovídala jsem v minulosti. Chci zase odpovídat: čtu, píšu, žiju, namáhám mozek, tvořím. Cokoliv. Cokoliv, co má pro mě cenu.

Jinak mě baví angličtina. A taky je to věc, které se moc nevěnuji a když....jednoduše jsem nadšená.

This is the way!

:-O

To je doba, co jsem nic nenapsala. Nepociťuji nějakou zvláštní touhu psát, ale mám hlavu jak balon. Nafouklou, někdy až těžkou. Často ulítávám do světa fantazií. Žádné zásadní změny neproběhly. Pořád chodím do práce, mám strach, že o ni přijdu. A nechce se mi o tom bavit :)

Osobní život taky nic nového. Jakto, že mám pocit, že se točím stále dokola a dokola? Dělám ty samé chyby. Někdo by tady byl, ale žádná budoucnost. Je tady už několik let a já odmítám se snažit na něho vykašlat. Proč? Protože je to pak akorát horší. Možná jsme mohli být několik let spolu šťastní a místo toho se akorát vzájemně trápíme.... a nebo taky ne.... Každopádně bych to zkusila, abych veděla. A když nic, tak nic.
To je asi hlavní téma mého života pro tuto chvíli. Viděli jsme se a já su z toho zase celá rozložená. Jak můžete deset minut zírat někomu do očí. To přece není jen tak....? Přála jsem si, aby to tak zůstalo napořád. Vím, že to tak nebude. Asi si vybírám špatné partnery....nebo spíš nepartnery. Nebo jsem špatná já... Nejde přece o sex...no dobře, o ten taky.... ale není to hlavní... Chybí mi někdo blízký a chybí mi prožívat opravdovou blízkost....položit si hlavu do klína a povídat si....nebo klidně naopak....

Nějak pochybuji o mezilidských vztazích...o tom všem....nevěřím tomu....přestávám věřit lidem... Lidi, kteří mě mají rádi mě přece neopustí...

A co bude dál?

Ve zkratce: Mám pocit, že jen chodím do práce, spím a jím, občas venčím psa.

Měli jsme pracovní svátek. V pátek máme volno.

Jinak se cítím pořád osamoceně a osaměle. Jakoby osoby, které mám ráda, neměly rády mě. Potřebovala bych se nějak ukotvit. Zapustit kořeny. Zatím to nejde, ale chtěla bych ty kořeny zapustit u někoho, koho bych mohla mít ráda. Jenže to nemůže být jen tak někdo. Nejde o to, že by nebyl zájem. I když možná jsem už všechny zájemce odradila svým nezájmem. Nejsou to ti správní. Nejhorší je, že jsem asi nadobro zase ztratila důvěru k lidem. Moc dobře si pamatuju na svůj další (neúspěšný) pokus a nemám chuť opakovat znovu zdlouhavý proces přibližování se někomu, začínání důvěřovat.... a pak, jako když utne, si odvykat a vzdalovat se. To mě strašně drásá. Jakmile mi do života někdo vkročí a já ho mám ráda, tak jednoduše chci, aby zůstal (napořád). Asi je to divné.

Mám chuť si nalakovat nehty. Asi zítra vstanu v pět. (Ano, myšlenka, která sem naprosto nepatří - asi můj styl.)

Nikdy nebyl můj styl hledat zuřivě někoho, s kým bych mohla být. Vždycky jsem si počkala na někoho, kdo mi za to stál. Naprosto všechny vztahy i "vztahy" byly zásadní. Zvláštní. Nejsem prostě typ, který se s někým rozejde a do týdne/měsíce, má nového. Svým způsobem to i odsuzuji. Kde je pak nějaká hloubka atp.

Někdy si představuju, jaký by měl být můj manžel nebo člověk, se kterým bych měla strávit zbytek života. Nedokážu si to představit, ale měl by být určitě hodně chápavý. A vlastně by úplně stačilo, kdyby mě bral takovou, jaká jsem. Jeden takový člověk existuje, ale je to kamarád. Dál by měl být pro mě přitažlivý. Možná i to jednou pomine, ale je to důležité. Měl by být chytrý, hodně chytrý. Měl by mít úctu k ženám. Smysl pro humor! Měl by být osobnost. A jako naprostá většina mých Mužů:): Měl by být společenský. Můj protiklad. Asi. Měl by umět ocenit hloubku mé osobnosti. (V tom smyslu, že jsem velice složitá osobnost....víc než bych sama chtěla). Neměl by to být flegmatik. Měl by v sobě mít určitou dávku elegance. Měl by chápat mou potřebu samoty a mého světa.

Na internetu nehledám. Vlastně vůbec nehledám. Vždycky časem o někoho zakopnu. Náhodou. A náhodou je to způsob, který mi vyhovuje. A je to i signál, že je na to správný čas, protože jinak by mě nezajímal.

Říká se (říkají to psychologové?), že vzpomínáme spíš na to dobré. Asi je to pravda.

Vrtá mi hlavou jedna věc. Byla jsem si s tím posledním naprosto jistá, že má šanci to vydržet, přesto se to rozpadlo. Kde se ta jistota vzala? Totiž z mé strany to tu šanci mělo. Napořád. Ale nevím proč. Proč jsem si tím byla tak jistá.....

Únava

Slovo, které vystihuje můj život poslední měsíc. A nepoleví to.

Dnes jsem nastoupila do své první pořádné práce. Už nejsem včelka mája. Líbí se mi tam, ale zároveň mám strach, jak se s tím poperu. Není to těžké, jen do toho musím proniknout. Ale jsem ráda.

Akorát tam budu nejspíš trávit většinu dne. Ne, že bych tolik pracovala (i když je to taky dost pravděpodobný), ale jen cesta tam trvá hodinu. Můžu si číst:) Spánek je teď moje nejoblíbenější činnost.

A takhle to bude až do důchodu? :D

Cítím se sama. Čím dál víc mi chybí se k někomu přitulit a mít někoho, kdo čeká doma. Taky je mi smutno, protože nemůžu být tolik se psem...... a on není šťastný. To je nejhorší, že není šťastný. Spal se mnou celou noc v posteli a mně bylo poprvé za dlouhou dobu zase dobře. Kdykoliv jsem se vzbudila, ležel vedle. Co na tom, že mě kopal a utiskoval. Stačila mi jeho spící přítomnost. Tohle je mít někoho ráda.

Nemám zatím plán, jak udělat našeho psa šťastného, což je dost průšvih. Nejradši bych byla, kdyby si ho vzala sestra. Má ji rád a ona se o něj dobře postará. Chybí jí. Na druhou stranu chybí i mně. I když si mě nevšímá, tak je přítomen. Bez něho budu úplně sama. Udělám to, co bude nejlepší.

Je to těžká doba. Moc změn.

To je život.

Škola života(?)

Ležím v posteli po odpolední směně. Bolí mě hlava. Jsem vykoupaná a mám vyčištěné zuby.

Poslední dobou (pár měsíců) si dost často říkám: ,,Takhle jsem si svůj život nepředstavovala". V mých představách byl můj život vždycky zajímavý. Mohl být naplněn tragédiemi, milostnými avantýrami, cestováním.

Nikdy však prací ve fabrice za pár korun.

A navíc do teď mě hnalo cosi kupředu. Byla to slova rodičů: ,,Dodělej základku!" ,,Odmaturuj!" ,,Vystuduj další školu!" Najednou to skončilo. Poroučím sama sobě. A špatně. Před pár měsíci jsem si poručila odjet do zahraničí. Zatím jsem doma. Po pravdě se mi nikam nechce. Mám pocit, že mi budou chybět lidé, ale je to dost pokryteká výmluva. Jeden je na druhém konci světa a další mají jiné zájmy. Jakýpak copak. Čas ti utiká.

Vždycky jsem od života očekávala nějak víc. I od sebe. Jakobych nějak tušila, že ve mně je "to něco", jen nevím kde a jak se k tomu dostat. Teď mám pocit, že je to snůška nesmyslů.

Nemám ráda lidi, pro které mám výraz Mladí a úspěšní. To jsou lidi, kterým je kolem 25 let a jsou prostě úžasní. Jsou seběvědomí, inteligentní, schopní a většinou "manažeři". Až na to, že to většinou není až tak pravda. Tím neříkám, že takový lidé nejsou. Nemám je ráda, protože mám vždycky pocit, že jsou to velké kecy a sebevědomí. Vyblejou na vás milion anglických výrazů a je to. Tohle prostředí mě nikdy nelákalo. Nikdy jsem ale nechtěla být ani "obyčejný zaměstnanec". Chtěla jsem mít svou vlastní odnož úspěchu.  Kde je a co to je? To kdybych věděla.

Nejhorší je, že jsem jaksi sama. Nechci zakládat rodinu, ale mít aspoň trochu někoho, ke komu se vracet. Začarovaný kruh.

Dneska se mi vnukla myšlenka. Vybrat stavebko a jet do Austrálie.  Mám fakt chuť to udělat. A nevím proč si myslím, že se nevrátím s holým zadkem. Velmi odvážné.

Po cestě domů v autobuse jsem si  říkala, že je tohle buď životní prohra nebo to je škola života. V každým případě mě to neba a vím, že je brzo to vzdát.

A nakonec co....stejně všichni umřeme.

Těžká volba

Takže pracuji a včelím se v úlu. Nejde mi to, ale není to zlé. Není to práce na páse. Špatné je, že nestíhám psát. Tento týden jsem se domů dostavila vždy až kolem šesté hodiny a byla jsem tak unavená, že jsem se najedla, vyvenčila psíka a vděčně ulehla do postele.

Ani nevím moc o čem psát, nechci psát o práci. To bych se musela naštvat. Chtěla jsem napsat o těžkých volbách.

Je to takhle:

Rozhodla jsem se vzdát se dosavadního života a odjet pryč. Pravděpodobně do Velké Británie a upíchnout se tam dočasně v rodině. VB není až tak daleko. Není to tak lehké, jak bych čekala. Je to těžká volba. V podstatě mě tady nic nedrží. Teda kromě rodiny, psa, přátel, a dalších lidí, na kterých mi záleží. Pochopila jsem tu známou větu: Udělal/a jsem těžké rozhodnutí. Vím, že správné je odjet, ale.... Mám strach, že na mě osoby, které mám ráda zapomenou a už nikdy s nimi nebudu mít vztah, jaký jsem měla do teď. Na druhou stranu mě to láká. Mám takovou touhu hodně cestovat. Baví mě celý ten proces od zařizování, balení se až po návrat domů.

Příští týden se rozhodne. A pak budu čekat.... řídím se heslem: Zkusit se má všechno. Nejhorší je nedělat nic.

Každopádně na jedné straně cítím smutek, na druhé nadšení.

Zjistila jsem, že nějak vyhledávám důvody proč zůstat. Pravda je, že je nenacházím. Racionálně.....ne. Nejsou.

Je to takové buď a nebo. Trochu sázka do loterie. Buď dno nebo výhra.

Uvidíme, jak se to vyvine.

Včelka Mája

Asi jako každý člověk jsem studovala proto, abych měla zaměstnání, kterým se uživím a které mě bude aspoň trošku bavit. Studovala jsem proto, abych nedopadla tak, jak jsem dopadla. Bude ze mě dělnice!

Po měsících zkoušení, pocitu zmaru a méněcennosti, jsem se rozhodla, že mě to už nebaví a že budu dělat i "podřadnou práci". Jasně, práce jako práce. Hrdě bych řekla, že se za to nestydím.... ale není to pravda. Stydím. Chci říct, že mě to neuráží, ale mám pocit, že to mělo být jinak. Měla jsem mít práci v oboru. A ano tenhle pocit mám kvůli okolí. Vím, že je to blbost, ale stejně mě to hlodá. Měla jsem přece budovat kariéru nebo co. Vím, že ta práce bude po pár týdnech otrava, po půlroce k nesnesení. Ale je to práce. Jak jsem sama vtipně podotkla: Už nejsem otrok, už jsem jen napůl otrok. Myslela jsem tím to, že nebudu vedená na úřadě práce, takže budu relativně svobodná a můžu mít třeba brigádu k tomu, ale budu otrokem této práce. Peněz tam taky samozřejmě mít moc nebudu. Ale získám určitou svobodu a zatím mi to za to stojí.

Všichni říkají: Není to navždycky. Ale co když? Jsem asi pesimista, mám z toho strach. Vím, že nejsem jediná bez práce a nejsem ani jediná v téhle situaci.

Jedna moje myšlenka zabloudila taky k tomu, že jsem ráda, že jsem sama. Že jsem "single". Asi nějaký pozůstatek od bývalého - vím, že by se za mě styděl. Možná by to nepřiznal, ale jo. Není to zrovna typ, který by řekl: Mám tě rád i tak a je mi jedno, co si o tom kdo myslí.

Nevěřila bych, že jednou budu snít o tom, že mám nějakou "normální práci", se slušným platem.... Nejde ani tak o tu práci, ale o ten pocit. O pocit svobody. Nejsem si jistá jaká práce by mě naplňovala, ale měla by být trochu kreativní. I když je pravda, že být kreativní jde i v kanceláři. Moje maty vytvořila několik zlepšováků. Vždycky je to o tom, jak se k tomu člověk postaví. Já mám v úmyslu i tuhle včelkovskou práci vykonávat jak nejlépe budu umět.

Projevil se i optimista ve mně: věřím, že to bude lepší a z velké části to mám ve svých rukou. Mám spoustu věcí, které mě budou naplňovat - psaní, čtení, pěstování rostlin, sex....a mnoho dalšího.